V ráji

Už je to pár dní, co jsme se vrátili a teprve při pohledu na fotky si to člověk naplno uvědomí. Výlet za hranice všedních dnů. Thajsko.

Rozhodla jsem se oprášit svůj starý blog a o téhle zemi napsat. A taky o tom, že cestovat s dětma se dá. Ba co víc, že je to ohromně fajn. Za svobodna jsme s Honzou s batohema a na vlastní pěst procestovali Evropu, jižní Ameriku, po svatbě Indonésii a Bali a podívali se i do Severní Ameriky. Teprve letos jsme se ale odhodlali vzít na "dobrodružnou výpravu" i děti. Cestování jsme si s nima užili víc než kdy před tím a ta exotická místa trochu

viděli i jejich očima. Dychtivýma, rozjařenýma očima, který vidí zázraky přírody a ke každému  zázraku mají deset otázek. Člověk si užije i to, že má konečně dost času na to, na těch tisíc otázek odpovídat a ukazovat krásu světa někomu, kdo se z ní raduje poprvé. Jakoby člověku došlo, že to málo, co o světě ví, může někomu zprostředkovat, nabídnout a ukázat. Odpovědi na otázky typu "má ten zdejší král i princezny?" nebo "proč se Buddha všude směje?" nezbývá člověku než vygooglovat nebo společně vyfabulovat a pak se tomu zasmát :)

Zvolili jsme jižní část Thajska, ostrovy v Andamanském moři. Let do Bangkoku a dál na ostrov Phuket trval skoro 11,5 hodiny, nicméně děti let zvládaly s nadšením (pohádkové obžerství na dosah ruky!) a "jet lag" pro ně stále zůstalo cizí slovo, pod kterým neví, co si představit. Hned v den příletu řádily v bazénu, tancovaly v monzuném slejváku a skákaly do obřích vln v moři. Večer jsme je nemohli dostat do postele...

Thajsko se ukázalo jako dobrá destinace pro cestování s dětma hned z několika důvodů. Thajci milují děti. Rozkrájeli by se pro ně! I když je Aničce 8 a Viki 5, nazývali je "babies", rozesmívali je, dávali slevy a dárečky, natož aby za ně chtěli někde vstupné...

V Thajsku si člověk připadá jako vítaný host. Domorodci se tu usmívají a je z nich cítit laskavost. Naučili jsme se poděkovat thajsky, je to totiž takový malý obřad. Člověk řekne "khób khun krab", Thajec sepne dlaně k sobě, ukloní se a řekne zrovna tak "khób khun krab",... prostě poděkuje za to, že mu bylo poděkováno :)  Zdvořilost a já se neostýchám nazvat to pokorou, je tu znát.

V Thajsku člověk cítí to, že zdejší lidé něčemu věří. A není to jen jejich král Ráma IX., jehož fotku tu mají snad v každém bistru, hotelu nebo čekárně. Thajci jsou buddhisti a zdejší buddhismus theravadového vyznání je hlavní náboženství země - školy učí buddhistické principy a morálku jako část učebních osnov. Navštívili jsme na ostrově Samui pár pohádkových buddhistických chrámů a přijali "požehnání" mnichů, kteří nám darovali náramky. Byl to v každém případě zážitek. Místní forma náboženství se snoubí s původními hinduistickými božstvy a člověk se potká i s mnoha vyobrazeními bohů jako je Višnu, Šiva nebo Ganeša. Místní lidé mají zhusta před domem zlacené oltáříky, kde nechávají bohům obětiny v podobě květin, ovoce, jídla, ... Každou chvíli se naše děti podivovaly, že ti místní bohové mají na oltáři otevřenou třeba celou plechovku Coca-coly a při tom z ní není vůbec upito?!?   

Jednou z nejskvělejších kapitol místního pobytu bylo bezesporu jídlo a pití. Thajci zprostředkovali světu nejen thajskou masáž (je to nářez!), ale i výbornou thajskou kuchyni. Zdejší jídla obsahují několik charakteristických příchutí, jejichž původcem je několik nepostradatelných ingrediencí: citronela, bazalka, koriandr, chilli, česnek, limetková šťáva, kokosové mléko a fermentovaná rybí omáčka.

V každé restauraci je nicméně k dostání i evropská strava, která se ale kvalitou a chutí nedá srovnávat s místními pochoutkami. Jedli jsme mnohdy i ve stáncích na ulici a jídlo bylo chutný. Děti sice na pokrmy ve stylu Pad Thai moc neužilo, ale situaci zachraňovala i suchá rýže nebo vařený kukuřičný klas. Děti i my dospělí jsme si užívali nepřeberné množství tropického ovoce a hlavně ovocné šejky, které tu stojí pár báthů a ve zdejším vedru jsou prostě hrozně osvěžující. U mě vítězil šejk z mladého kokosu nebo manga, Honza si dával nejčastěji ananasový a děti melounový, jahodový nebo limetkový. 

Thajsko je zemí zaslíbenou pro milovníky zvířat, botaniky a exotiky všeho druhu. Kvůli dětem, který se na to těšily už půl roku dopředu, jsme se vydali na elephant trekking a na opice. Já lovila snímky leknínů a lotosů a po pokoji se nám proháněli malí gekoni...

 

 

Ptají se mě, co se mi líbilo nejvíc. Z hlediska georafickýho se nám asi nejvíc líbilo na ostrově Phi Phi Don. Je tak malý, že tu nejezdí ani auta... 

 

Ve skutečnosti mě nejvíc vzalo, jací jsou tu lidé. Jsou hodně skromní. Projížděli jsme i vnitrozemím a viděli jejich příbytky, každodenní život. Nemají velké sociální vymoženosti a když přijde stáří nebo nemoc, spoléhají se na rodinné zázemí. Nemají ani desetinu toho, co my v Evropě. A stejně mi přijdou spokojení. 

A úplně největší poznatek mi přijde, že jsem odhalila to, že se dá cestovat i s dětma! Zkuste to taky, stojí to za to :)

makaka se nebojíme :)

monzun byl parádní!

dlouhé čekání na letišti jsme krátili karbanem